uvod

Zahájení jízdy – startování, rozjezd i zastavení

Starší vozidla startujeme se sešlápnutým pedálem spojky a plynu. Vozidla s elektronicky řízenou palivovou soustavou startujeme bez sešlápnutého pedálu plynu a není-li momentálně funkční vzduchový posilovač spojky, pak i bez sešlápnuté spojky.
Před rozjezdem zkontrolujeme tlak vzduchu v brzdové soustavě a odstraníme zakládací klíny. Při rozjezdu si počínáme obdobně jako v osobním automobilu, avšak bereme v úvahu rozměry a hmotnost nákladního automobilu.
Rozjezd do svahu provádíme za pomoci provozní brzdy nebo parkovací brzdy. Při použití provozní brzdy a při následném přešlápnutí z pedálu brzdy na plyn, nezačne nákladní automobil couvat tak brzy, jako automobil osobní. O zlomek vteřiny tedy máme více času.
Rozjezd na kluzkém povrchu může být problematický zejména s vozidlem s nezatíženou hnací nápravou. Pomoci může systém ASR, uzávěrka diferenciálu i dovednosti řidiče. Zkušený řidič potíže předvídá, případně se takovému rozjezdu snaží vyhnout.
Při zastavování užijeme ke zpomalení vozidla kromě provozní brzdy též motorovou brzdu, retardér a průběžně řadíme na nižší převodové stupně. Vyřazení na „neutrál“ provedeme až po úplném zastavení vozidla. Stojící vozidlo zajistíme klíny.

start

Startování

Před spuštěním motoru necháváme z bezpečnostních důvodů stále ještě vozidlo zajištěné zakládacími klíny a ověříme umístění páky parkovací brzdy v poloze „zabrzděno“. Překontrolujeme pohledem, zda se v blízkosti výstupní výfukové roury nenachází žádná osoba a teprve potom, podle návodu výrobce vozidla, startujeme.

Zpravidla se při otočení klíčku ve spínací skříňce do první polohy rozsvítí na přístrojové desce kontrolní svítilny, automaticky se zapne žhavení a rozsvítí se též kontrolka žhavení (pokud u teplého motoru elektronika nevyhodnotí situaci tak, že žhavit není třeba). Když kontrolka začne blikat nebo úplně zhasne, můžeme pokračovat v otáčení klíčku do druhé polohy, čímž spustíme startér. Jakmile dojde k nastartování motoru (to poznáme sluchem), startér okamžitě vypneme. Vzhledem k různému stáří a výbavě vozidel existují i jiná řešení (ostatně to platí o všech zde uváděných informacích).

Pokud k nastartování motoru nedojde, ponecháme startér spuštěný maximálně 5 vteřin a poté startování ukončíme. V opakovaném pokusu pokračujeme cca po 30 vteřinách, během kterých došlo k mírné regeneraci akumulátoru. Jak už jsme si ale řekli, detailní postup najdeme v „Návodu k obsluze a údržbě“ příslušného vozidla. U moderních vozidel může např. celý proces žhavení probíhat zcela automaticky.

U osobních automobilů, i u některých nákladních automobilů, je obvyklé startování motoru při plně sešlápnutém pedálu spojky. Pozor ale, u nákladních automobilů vybavených vzduchovým posilovačem spojky, kdy po delším odstavení vozidla došlo k většímu poklesu tlaku vzduchu v soustavě, nelze sešlápnout pedál spojky obvyklou silou, protože posilovač už není funkční. Násilným sešlápnutím pedálu bychom poškodili ovládací mechanizmus spojky, proto tato vozidla startujeme bez sešlápnuté spojky. Pokud ale není funkční posilovač spojky, je problematické bez sešlápnutí pedálu spojky a se zastaveným motorem vyřadit na „neutrál“. Je tedy vhodnější tomuto problému předejít, a bude-li vozidlo odstaveno na delší dobu, během které může dojít k poklesu tlaku vzduchu v systému, vyřadíme na „neutrál“ ještě před posledním vypnutím motoru.

Pokud startujeme vozidlo staršího typu, které nemá palivovou soustavu řízenou elektronicky, bude nutné při startování sešlápnout pedál plynu. Zda naplno nebo jen částečně zjistíme u příslušného vozidla praxí. Jde o to, aby motor měl dostatečně paliva pro nastartování, ale aby se zbytečně neroztočil do příliš vysokých otáček. Velmi orientačně lze říci, že vozidla bez elektronicky řízené palivové soustavy byla vyráběna cca do roku 2000. U ještě starších vozidel musíme zpravidla předchozí žhavení motoru provést ručně pomocí dalšího ovladače.

Vozidla, která jsou vybavena palivovou soustavou ovládanou elektronicky, startujeme bez sešlápnutí pedálu plynu, protože elektronický systém automaticky sám nastaví potřebné hodnoty dodávky paliva. Při startu se sešlápnutým pedálem plynu bychom naopak proces startu zkomplikovali.

rozjezd

Rozjezd na rovině

Po nastartování ponecháme motor pracovat ve volnoběžných otáčkách. Motor se postupně zahřívá na provozní teplotu a současně se doplňují vzduchojemy jednotlivých brzdových okruhů až na tlak stanovený výrobcem. Nikdy nevytáčíme studený motor do vysokých otáček.

Po dosažení předepsaného tlaku vzduchu v soustavě (případně po zhasnutí kontrolek nebo výstražného hlášení na displeji), můžeme odstranit zakládací klíny. Máme-li připojen přívěs, nezapomeneme také u přívěsu odstranit zakládací klíny a povolit jeho samostatnou mechanickou parkovací brzdu. Po překontrolování ukazatelů tlaku vzduchu na přístrojové desce (nebo po zhasnutí příslušných kontrolek) můžeme začít s rozjezdem vozidla.

K rozjezdu používáme co nejnižší rychlostní stupeň. Řídíme se opět doporučením výrobce vozidla. Volba správného převodového stupně závisí na konstrukci převodovky, počtu rychlostních stupňů a okamžité hmotnosti vozidla. Nejnižší rychlostní stupeň volíme i za účelem kratší doby prokluzu spojky při rozjezdu. Neplatí tedy, že nákladní automobil rozjíždíme výhradně na „dvojku“ nebo „trojku“, jak je zažité z dřívějších dob, kdy po našich silnicích jezdily vlastně jen čtyři značky nákladních automobilů (Praga, Tatra, Avia a Liaz).


Kromě mechanicky prováděných úkonů spojených s rozjezdem vozidla (známe z osobního automobilu), neopomineme také kontrolu situace z hlediska pravidel silničního provozu, nově však bereme v úvahu výrazně větší rozměry nákladního automobilu: Zkontrolujeme prostor bezprostředně před vozidlem a ve směru následné jízdy (zvážíme například, zda v protisměru nepřijíždí vozidlo, se kterým bychom se po vyjetí od kraje vozovky obtížně vyhýbali). V této fázi máme pravou nohu na sešlápnutém brzdovém pedálu a odjistíme parkovací brzdu. Následuje pohled do zpětných zrcátek a kontrola prostoru a situace za vozidlem a kolem vozidla. Několikerým pohledem do zrcátek se snažíme eliminovat tzv. slepý úhel. Vyčkáme na moment, ve kterém se k našemu vozidlu zezadu bezprostředně nepřibližuje žádné vozidlo. Zapneme směrové světlo a neustále sledujeme případně další přijíždějící vozidla i ostatní účastníky provozu. Jestliže rozjezdem vozidla neohrozíme ostatní účastníky provozu, uvolníme pedál brzdy, pokud to konstrukce motoru vyžaduje, nastavíme rozjezdové otáčky motoru, a začneme postupně uvolňovat pedál spojky až do místa záběru, kde pohyb pedálu na 1 až 2 vteřiny pozastavíme. Po rozjezdu vozidla (přibližně na rychlost chůze) pedál spojky zcela uvolníme. Při uvedení vozidla do pohybu, bereme v úvahu délku a šířku vozidla a vybočení (vychýlení) zadní části vozidla.

dosvahu

Rozjezd do svahu

Používáme podobné postupy, jako při rozjezdu s osobním vozidlem, rozjezd ale nesmíme uspěchat. Pokud je nákladní vozidlo naložené, nebo se jedná o jízdní soupravu, trvá trochu déle, než se tato hmotnost uvede do pohybu (myšleno vpřed, ale i vzad).

K rozjezdu můžeme použít oba způsoby, jak s pomocí parkovací brzdy, tak s pomocí provozní brzdy.

V případě, že jsme zajistili vozidlo proti pohybu parkovací brzdou, zařadíme příslušný nízký rychlostní stupeň určený k rozjezdu vozidla a povolíme spojku k bodu záběru. Začneme-li vnímat tah (otáčky motoru klesnou, vozidlo se „nahrbí“), přidržíme pedál spojky v místě záběru a pedálem plynu mírně zvýšíme otáčky motoru, dále uvolníme parkovací brzdu, vozidlo se začíná rozjíždět. Po rozjezdu zcela uvolníme pedál spojky.

I při použití provozní brzdy postupujeme podobným způsobem jako u osobního automobilu. Pravou nohou držíme sešlápnutý pedál brzdy, zařadíme příslušný rychlostní stupeň a povolujeme spojku k bodu záběru. V okamžiku, kdy vnímáme tah motoru a vozidlo má snahu se rozjíždět, přidržíme i nadále spojku na svém místě a uvolníme pedál provozní brzdy. Pravou nohu přendáme z pedálu brzdy na plyn, a rozjezd vozidla podpoříme postupným přidáváním plynu a současným uvolňováním pedálu spojky.

kluzpovrch

Rozjezd na kluzkém povrchu

Pneumatiky nákladního automobilu přenášejí, zejména při rozjezdu vozidla, značné síly a při nižší adhezi (přilnavosti pneumatik k vozovce), například na mokré dlažbě, může dojít k prokluzu kol dříve, než jsme byli zvyklí z osobního automobilu. Rovněž platí, že u vozidel s pohonem pouze zadní nápravy začnou při nízké adhezi kola nákladního automobilu bez nákladu prokluzovat dříve, než kola nákladního automobilu, který má hnací nápravu zatíženou nákladem.

Při rozjezdu vozidla na kluzkém povrchu pomohou zkušenosti a dovednosti řidiče, ale i současná technická řešení. Na stabilitě vozidla při rozjezdu i během jízdy se dnes podílí celá řada elektronických systémů. V souvislosti s rozjezdem (nebo akcelerací) vozidla se zmíníme o systému ASR, který zabraňuje, či snižuje, protáčení kol hnací nápravy. Jakmile snímače zjistí protáčení hnacích kol, elektronika sníží výkon motoru, aby prokluzu kol bylo zamezeno. Pomocníkem při rozjezdu je rovněž systém EDS (někdy označován jako EDL), tedy tzv. elektronický uzávěr diferenciálu. Když v tomto případě snímač zjistí protáčení jednoho kola hnací nápravy, je toto kolo provozní brzdou přiměřeně přibrzděno, aby byla omezena v daném okamžiku nežádoucí funkce diferenciálu. Síla motoru je pak alespoň částečně přenesena na levé i pravé kolo hnací nápravy, což přispívá k úspěšnému rozjezdu. Uvedené systémy technicky souvisí se známým systémem ABS, tj. systémem, který zabraňuje zablokování kol při intenzivním brzdění (jsou využívány snímače otáčení kol systému ABS). Závěrečná pointa je jednoznačná, čím více a dokonalejších systémů je na vozidle užito, tím lépe. V „Návodu k obsluze a údržbě“ konkrétního vozidla se však musíme seznámit s užitím těchto systémů a s různými doporučeními výrobce.

Kromě elektronických systémů jsou nákladní automobily často vybaveny též mechanickou uzávěrkou diferenciálu, která pevným mechanickým propojením zamezí rozdílné rychlosti otáčení levého a pravého kola hnací nápravy. U starších vozidel zapneme mechanickou uzávěru pákou. U novějších vozidel je mechanická uzávěrka diferenciálu ovládána elektricky, spínačem na přístrojové desce. Ve sněhu, nebo na místech, kde je zledovatělý povrch pouze pod jedním kolem hnací nápravy, může uzavření diferenciálu do jisté míry pomoci (pokud nepomohly elektronické systémy). Zamezí se tím protáčení kola, které je ve styku s kluzkým povrchem, a k rozjezdu vozidla přispějí obě kola hnací nápravy přibližně stejným dílem. Při vjetí na povrch s dostatečnou adhezí nesmíme pak zapomenout na včasné vypnutí uzávěrky diferenciálu. Při běžné jízdě by v zatáčkách docházelo ke smýkání pneumatik a případně i k poškození diferenciálu z důvodu nemožnosti vyrovnávat rozdílné rychlosti vnitřního a vnějšího kola hnací nápravy. Je ale nutné myslet včas na to, jaký je sklon a povrch vozovky v místě rozjezdu, a kdy je vhodné použít uzávěrku hned k prvnímu pokusu o rozjezd. Pokud necháme kola na místě protočit, strhne se sněhová vrstva pod koly, povrch se uhladí a vzorek pneumatiky se nemá do čeho zabořit. Je proto nutné jednat rozvážně a s rozjezdem nespěchat. Ten musí být plynulý, s minimální dávkou plynu a bez proklouznutí kol.


Pokud nám ale okolnosti nejsou nakloněny, vozovka je ve svahu a je zasněžená či zledovatělá po celé šířce, pak někdy elektronické systémy ani konstrukční mechanická řešení nestačí a na řadu přijdou zkušenosti řidiče a někdy i lopata. Užijeme ji k odházení sněhu od kol nebo k nasypání písku či štěrku pod kola hnací nápravy.

Někdy, při vyšší vrstvě sněhu, pomůže „rozkývání“ vozidla dopředu a dozadu. To se provede buď střídavým řazením „jedničky“ a „zpátečky“ s krátkým pojížděním vpřed a vzad nebo někdy stačí těsně před okamžikem, než začnou kola na „jedničku“ prokluzovat, sešlápnout pedál spojky, v ten okamžik vozidlo krátce couvne a dalším rozjezdem na „jedničku“ až do místa prokluzu a opětovným sešlápnutím spojky vozidlo postupně rozkýveme. Tím se koly vozidla ujezdí ve sněhu určitá dráha, na níž je možné se rozjet a po poměrně krátkém rozjezdu prorazit sněhovou vrstvu před koly a vyprostit tak uvíznuté vozidlo.

Další možností je použití sněhových řetězů, přitom předpokládáme, že zimní pneumatiky jsou samozřejmostí. Pozor však na malou vzdálenost kola od blatníku u některých vozidel, a na rozměry kol a k nim příslušných řetězů.

zastaveni

Zastavování vozidla a stání

Všeobecně platí, že nákladní automobil nebo autobus má vzhledem ke své vysoké hmotnosti větší setrvačnost, než kterou známe z osobního automobilu. Jinými slovy, jestliže tuto hmotnost jednou uvedeme do pohybu, může být za určitých okolností problematické ji zastavit.

Zastavení vozidla na rovině – uvolněním pedálu plynu začínáme snižovat rychlost jízdy. Pomocí motorové brzdy zvýšíme brzdící účinek motoru. V případě, že je účinek motorové brzdy nízký nebo nestačí na včasné zpomalení vozidla, použijeme retardér. Provozní brzdou doladíme snižování rychlosti jízdy a průběžně řadíme na nižší převodové stupně. Dobrý řidič provozní brzdu šetří a využívá ji jen v nutném případě. Je na řidiči zda dokáže včas a plynule zpomalit vozidlo i bez použití provozní brzdy.

Zastavení vozidla za jízdy ze svahu – postupujeme stejným způsobem, jak je uvedeno výše. Rozdíl je v tom, že pokud brzdný účinek pomocné, a odlehčovací brzdy (motorové brzdy a retardéru) není dostatečný, musíme intenzivněji využívat i brzdu provozní, a to zejména v závěrečné fázi zastavení, protože odlehčovací brzdou lze vozidlo zpomalit, ale nikoliv zastavit. Provozní brzdu využijeme výrazněji také při řazení na nižší rychlostní stupně, protože za jízdy ze svahu je nutné vozidlo stále zpomalovat a přibrzďovat, aby během řazení na nižší převodový stupeň nedošlo k samovolnému zrychlení (rozjetí) vozidla, čímž by se nám mohlo přeřazení zkomplikovat do takové míry, že už by vzhledem ke zvyšující se rychlosti jízdy nebylo možné zařadit uvažovaný nižší převodový stupeň.


Před úplným zastavením sešlápneme pedál spojky, aby otáčky motoru neklesly pod hranici volnoběhu a nedošlo k nežádoucímu zastavení motoru. Až do zastavení vozidla musí být zařazen příslušný rychlostní stupeň. Vyřazení na „neutrál“ provedeme až po úplném zastavení vozidla.

Během jednotlivých mechanicky prováděných úkonů vedoucích k zastavení vozidla musíme do pracovního procesu zapojit také mozek, abychom splnili či dodrželi všechna ustanovení zákona o silničním provozu. Při zajíždění k okraji pozemní komunikace musíme dát směrovku, zvážíme, zda stojícím vozidlem neznemožníme jízdu ostatních vozidel, zda stojící vozidlo nezakryje svislou nebo i některou z vodorovných dopravních značek atd. atd.

Po úplném zastavení zajistíme vozidlo parkovací brzdou, a pokud je při odstavení vozidla třeba zajistit vozidlo proti pohybu, použijeme v souladu s pravidly silničního provozu zakládací klíny. Stojí-li vozidlo ve svahu, uložíme zakládací klíny samozřejmě k té straně kola, která je pod svahem a vždy k pevné nápravě (nezakládáme řídící nápravu).

Autoškola? Pohodlně! – www.schroter.cz